Aljo Beran

* 15. dubna 1907 - Krakov                +22. října 1990 - Olomouc

Malíř, grafik, vysokoškolský pedagog.

Narodil se v Krakově v rodině důstojníka, stavitele vojenských objektů. Maturoval na olomouckém reálném gymnáziu, studoval architekturu v Brně, UMPRUM a Filosofickou fakultu v Praze. Po studiích vyučoval na moravských gymnáziích. Spolu zakládal s profesorem J. L. Fischerem v roce 1946 Univerzitu Palackého v Olomouci, kde působil na Katedře výtvarné teorie a výchovy řadu let, ve funkci vedoucího katedry. Je autorem loga UP fungujícího dodnes a portrétu prvního rektora UP. Byl členem několika uměleckých sdružení, jako například Skupiny výtvarných umělců v Brně, Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců, Skupiny olomouckých výtvarníků, kde byl jejím předsedou 1937-1947. Od roku 1977 až do své smrti byl čestným předsedou Klubu přátel výtvarného umění v Olomouci. Spolupracoval s bratrem nakladatelem Čeňkem Beranem, který byl za odbojovou činnost za Protektorátu popraven. Dal výtvarnou podobu knihám, které vyšly v jeho nakladatelství takových autorů, jako byl například Jaroslav Koudelák, František Nechvátal, Otto F. Babler, Petr Bezruč, František Kožík a další.

Aljo Beran je autorem první poválečné poštovní známky vydané v Olomouci. Jeho umělecká a pedagogická práce byla ohodnocena řadou ocenění. Jako například několika medailemi Univerzity Palackého a v roce 1968 cenou města Olomouce za cyklus monumentálních obrazů nazvaných "Z mého života", spolu s dalšími laureáty jako byl první rektor UP J. L. Fišer, spisovatele O. F. Babler, nebo autorský kolektiv pracovníků katedry historie UP. Jeho díla jsou v domácích i zahraničních galerií a soukromých sbírkách. Pořádal za svého života více než 30 samostatných a 250 spolkových výstav. Po jeho smrti bylo uspořádáno více než 20 samostatných výstav. V roce 1990 daroval městu Olomouc soubor velkých pláten zobrazujících olomoucké dominanty.  

   Když bychom chtěli charakterizovat osobnost a tvorbu Aljo Berana mohli bychom volit tato slova, byl to »Příběh jednoho naplno prožitého lidského a uměleckého života«. Charakterizovala jej jedna vlastnost. Nikdy by se nesmířil s tím, že by někde zklamal. Jak ve smyslu své tvorby, tak i v rámci pedagogických a organizačních povinnosti. Bylo pro něj nepřijatelné se schovávat za roli umělce ve smyslu L´art pour artismus - umění pro umění, musel cítit společenskou odezvu své tvorby, ovšem aniž by se podbízel pokleslému vkusu.

Začínal po pražských studiích v regionálních poměrech, kde ve 30. letech 20. století stále vládl silný konzervativizmus. Velmi razantně se proti němu stavěl a celoživotně si uvědomoval právě možnost regionu, jako jedinečného, specifického, kulturního centra. Dává se tak do služeb své milované střední Moravě a především Olomouce. Je to služba nejen umělecká, ve smyslu vlastní tvorby, ale i organizační a pedagogická. Deset let (1937 až 1947) vedl Skupinu olomouckých výtvarníků, byl spoluzakladatelem obnovené olomoucké univerzity, kterou v roce 1947 vybavil veškerou grafikou.

Když před nedávnem mělo dojít ke změně grafické podoby olomoucké univerzity a v konkurzu vyhrál nový návrh, stala se nevídaná věc. Akademická obec, tedy především studenti, se postavili proti novému návrhu a rozhodli o navrácení k původní grafice Aljo Berana. Jistě by měl radost, že jeho výtvarná představa, jeho pojetí univerzitní symboliky je stále živé, i po téměř 70 letech.

Výtvarné vidění Aljo Berana mělo několik zdrojů. Soupeřila v něm jednak úcta k vizuálnímu zobrazení, podpořena také studiem na brněnské architektuře, s volnou imaginací, symbolikou dovedenou v 60. letech až k abstrakci. Námětově se pohyboval v několika tématických okruzích, které se paralelně rozvíjely během dlouhých více než šedesáti letech umělecké, ale i výstavní činnosti.

Celoživotní láskou se mu stala Olomouc, v těch nejrůznějších podobách. Uvědomoval si její jedinečnost. Jednou, když se vrátil z Florencie, docela s údivem prohlásil: »Až tam jsem najednou zjistil, jak je ta Olomouc krásná«.

Potřeboval vidět různá moře, aby zjistil, že kraj kolem Olomouce je ten pravý. Bylo zajímavé, jak jako renomovaný tvůrce, vysokoškolský učitel, byl stále zvědavý, nejen na tvorbu další a další umělecké generace, ale také na duchovní, aktuální dění své doby.

To je možná to nejdůležitější, co v podtextu jeho tvorby roztroušené v různých sbírkách doma i v cizině je stále živé a na co také vzpomínají jeho studenti. To je ta permanentní zvědavost, která však není samoúčelná, ale má v sobě i ten často nedoceněný pocit zodpovědnosti.